Být spolu

Dnes je slunovrat. Jaký to mocný a zvláštní den. Ještě nikdy jsem o žádném slunovratu tolik věcí nečetla. Tentokrát se ke mě informace hrnuly ze všech stran. Jako by se v lidech něco probouzelo. Jako by chtěli všichni znát tajemství života na zemi. I já jsem byla hodně moc zvědavá a pátrala ve svém nitru, co to jen šlo. Transformace. Další slovo, které dýchalo skrze všechny články. Taky jste si toho všimli?

A jak jsem trávila slunovrat já?

Večer proběhlo mé oblíbené setkání s přáteli. Byli jsme však neobvykle klidní. Seděli jsme kolem stolu. Nedaleko nás plápolal oheň v krbu. Uprostřed stolu hořela svíčka obklopená čerstvě usušenými pomeranči. Její světlo nás přivádělo k sobě. Všichni jsme na ni koukali a zároveň popíjeli lahodně voňavoučký svařáček. Každý povídal o svém životě, přátelích, zážitcích, prostě o čemkoliv, co nám zrovna proběhlo hlavou.

Ale proč o tom píšu?

Připadala jsem si jako v nějakém minulém životě. Jako někde, kde neexistoval žádný internet ani televize. Lidé byli opravdu spolu. Měli zájem jeden o druhého. Důvěřovali si. Dávali si vzájemnou pozornost, pohlazení i pochopení. Jejich srdce se zalévala láskou. Byli v proudu pohody. Spolu. Nerozluční.

Mezi obrovské radosti mého života určitě patří být s někým, kdo se chce cítit dobře. Naše srdíčka se pak spojí neviditelným provázkem a navzájem se vyživují vším krásným, co se v nás najdeme. Je to vzácnost. I když v mém okolí už se pár takových jedinců najde. Ze srdce za ně děkuji.