Co přináší podzim

Občas si člověk připadá, že příliš dlouho přešlapuje na jednom místě. Nemůže se hnout dál. Neví kudy kam. Stojí na křižovatce. Přemýšlí o možnostech. Je bezradný. Má pocit, že se ztratil. Bojí se toho, co bude zítra. Je plný strachu. Přeje si být dokonalý. Je neustále ve stresu. Honí se za něčím, co vlastně ani trochu nepotřebuje. Vidím to kolem sebe skoro každý den. Někdy je mi z toho smutno.

Poslední dobou mi hodně přátel píše a prosí o alespoň malé povzbuzení.

Ale víte co? 

Moje slova vám sice pomohou, ale nebude to na dlouho. Jejich účinek bohužel působí jen omezenou dobu. Trvale si můžete pomoct jen vy sami. Nikdo jiný to za vás neudělá.

Je to váš život. Vaše cesta. Vaše volba. Stačí se naučit upřednostňovat své vlastní potřeby. Najít si čas na sebe. Prostě jen tak být. Ve skrytu duše víte, že přesně to je ten zázračný lék, který všichni tolik potřebujeme.

Dopřát si tu možnost zalézt někam, kde nás nikdo nebude rušit, kde budeme dělat jen to, co sami chceme. Někomu stačí jen pár hodin, ale někdo třeba potřebuje víc. Však on se bez nás svět na nějakou dobu obejde:-).

Je dobré ve všem hledat jednoduchost. Jít svým vlastním tempem. Cestou necestou. Jakkoli se nám chce. Ztišit se. Poslouchat otázky a odpovědi ze svého srdce. Přemýšlet o změně, aby se nám žilo líp. Ano, chce to odvahu. Člověk ji střádá klidně dlouhé roky, ale jednou se ta nádoba určitě naplní. A pak přichází úleva. Lidé berou život do svých vlastních rukou a začínají ho tvořit jen podle sebe…není na tom vůbec nic sobeckého!!!

Radujte se, milujte se a množte se! Tak je to v té pohádce, že ano? Tak hurá do toho! Nad ničím složitě neuvažujme. Jen si užívejme život plnými doušky:-).

Teď jsou možná mnozí z nás vyčerpaní i z toho věčně uplakaného a mlhavého počasí. Chybí nám sluníčko, to je pochopitelné. Jenže je čas odpočinku a ponoření se do sebe. Proč bychom se tomu měli bránit? Navíc i ponurá vlhká podzimní krajina nám má hodně co nabídnout. Pořád je co objevovat a na co se koukat. Nedávno jsem například nafotila pár pavučinek s rosou. V létě nic takového nepotkáte. Měla jsem z nich vážně radost. Připadala jsem si, jako bych našla šňůry plné perel:-))).

Listopad je ve znamení smrti. Překračuje takzvanou hranici světla a tmy. Příroda už skoro spí. Stromy se odhalují. My to máme naopak. Hledáme ve skříních kabáty, čepice a šály. Dny jsou pořád kratší a kratší. Chodíme na hřbitovy a vzpomínáme na blízké, kteří od nás odešli. Ale i to může probíhat v pohodě.

Já mám třeba docela ráda, když se s mamkou a sestrou sejdeme před hřbitovem a jdeme na hrob zapálit svíčky. Pokaždé to naplánujeme tak, aby už byla tma. Děťátka spokojeně okukují všudypřítomná červená světýlka, počítají je a čtou si nápisy. My si vyprávíme rodinné příběhy a vzpomínáme na společné zážitky. Naši předkové žijí v naších srdcích dál, ke smutku není žádný důvod. Smrt je součástí života, tak to učíme vnímat i naše děti.

Když žena cítí oporu sama v sobě, dokáže ji poskytnout i druhým. To je asi tak celé kouzlo mé vyrovnanosti a klidu. A to v sobě může najít absolutně každý. Myslím, že by tomu mohli porozumět i muži:-)))…