Jaro je tady

Dnes je jeden z těch úžasně nádherných dnů, které povzbudivě hlásají blížící se příchod jara. Jsme teprve na konci února, ale už je příjemně teplo. Noční vichřice utichla, včerejší těžké mraky jsou dávno někde za horama. Syn právě odešel do školy. Po prázdninách se mu samozřejmě nechtělo. Naštěstí svítí sluníčko, takže to brzké vstávání nebylo zas tak hrozné, teda alespoň mně to tak připadá...

Než se dám do práce, mám chuť vyrazit ven. Asi už jsem na těch procházkách závislá, ale pořád je to lepší než čokoláda, na které jsem ujížděla před několika roky. Bez dalšího rozmýšlení se oblékám a mířím směr nedaleký les. S trochou štěstí narazím i na první rozkvetlé kytičky. Po šedavé zimě z nich mám pokaždé velkou radost. Nebo třeba najdu místo, kde jsem ještě nebyla. Pořád je co objevovat. Život je prostě nekonečná cesta za poznáním. A to mě baví:-).

Když se vrátím domů, všimnu si, že po okně lezou berušky. Jsou to naši nezvaní nocležníci, kteří u nás přežívají zimu. Nemám to srdce je vyhnat ven na mráz. Většinou spí v koutě u okna a nikdo o nich neví. Někdy se na ně zadívám a žasnu. Každá z nich je jinak barevná, přesto všechny drží při sobě. Tisknou se jedna ke druhé a vzájemně si dodávají potřebný pocit bezpečí, který máme i my lidé tolik v oblibě. Teď se však nemůžou zastavit a jsou jako zblázněné.

Chce se mi otevřít všechna okna dokořán. Toto své volání následuji. A dělám dobře. Brzy cítím, jak do celého domu vstupuje obrovský příval svěžesti. I berušky si toho zřejmě všimly, postupně se přemísťují ven. Hřejivé paprsky sluníčka je k tomu asi neodolatelně nabádají.

A co já?

Vycházím ven také. Rozhlédnu se kolem dokola. Tentokrát mě přepadá chuť dát se do zahradničení. Práce na počítači bude muset počkat. Jdu do garáže pro nůžky. Zakrátko stříhám vše, co mi přijde do cesty. Většinou uschlé květy. Na podzim jsem je nechala na svém místě. I když už svoji odkvetlou krásu dávno pozbyly, pořád pro mě zůstávaly důležité. Odmítala jsem se jich vzdát.

Dnes je všemu jinak. Mám pocit, že je načase nechat je odejít a dát příležitost novým rostlinkám. Už teď se totiž najdou takové, které odvážně vykukují zpoza hlíny. Z hlíny, která je sice během zimy mateřsky ochraňovala před mrazem, ale která jim bohužel, nebo bohudík v žádném případě nemůže vynahradit teplo ani světlo, které sebou přináší jarní sluníčko.

Jeho hřejivé paprsky mají tu jedinečnou moc rostlinky neúnavně povzbuzovat k objevování nového světa. Zpočátku se možná bojí. Myslí si, že tam na ně číhá nebezpečí. Všechny však důvěřují svému vnitřnímu volání. Strach vždycky překonají. Jednoduše využijí svoji příležitost k přirozenému a svobodnému růstu. Jejich jedinečná krása na sebe nenechá dlouho čekat.

Ano, i příroda to má podobné jako my lidé. Vím, strach z něčeho nového a neznámého může být obrovský. Nicméně když se nad něj dokážeme povznést, přijde k nám odměna. Začneme v sobě objevovat poklady, o kterých se nám ani nesnilo.