Kde se vzala moje láska ke knihám

Kdysi v dětství jsem objevila svůj vlastní svět fantazie. Utíkala jsem do něj dost často. Ve skutečnosti to bylo při každičké sebemenší příležitosti. Nesmírně mě to bavilo. Když o tom tak přemýšlím, musím se přiznat, že mě to baví pořád:-).

Někdy během prvních čtecích let jsem začala navštěvovat maličkou knihovnu v blízkosti naší školy. Pamatuji si, že v ní pracovala taková hodně stařičká paní. Její vrásčitá tvář zdobená tajemným úsměvem byla k nepřehlédnutí. Připadala mi jako nějaká pohádková bytost. Stejně pohádkovým dojmem na mě působila i celá knihovna. Dokonce i po těch letech jasně vidím její malá barevně zdobená dvířka, která pro mě dlouhou dobu představovala něco jako vstup do říše fantazie, plné divů a zázraků, o nichž jsem jako dítě dost často snívala.

Pamatuji si i okamžik, kdy jsem se poprvé osmělila vstoupit dovnitř. Překvapeně jsem se ocitla na malé vyvýšené podestě. Ten pocit nikdy nezapomenu. Udiveně jsem se rozhlížela kolem sebe. Koukala jsem na obrovské množství knih. Jedna vedle druhé byly láskyplně vyrovnané na dlouhých policích. Zvědavost mě dala do pohybu. Krůček za krůčkem jsem pomalu sestupovala po dřevěných rozvrzaných schodech dolů. V hlavě mi létaly různé myšlenky. Připadalo mi, že každičká z knih trpělivě vyčkává, až si ji někdo z příchozích návštěvníků vybere. Až konečně dostane možnost ukázat, co za příběh v sobě skrývá.

Několik roků jsem do této knihovny chodívala a objevovala všelijaké příběhy. Jenže pak se stala nečekaná věc. Knihovna byla zrušena. Najednou jsem byla odkázaná jen na takové knihy, jaké jsme měli doma. Nebylo jich málo, ale ne všechny mi žánrem vyhovovaly. Navíc mi chybělo ono zmiňované tajemně pohádkové kouzlo. Díky tomu se moje chuť číst postupně vytrácela. Večery jsem na místo s knihou v ruce začala trávit u televize. Později jsem to dopracovala až do takového stavu, že kromě povinné četby jsem nečetla vůbec nic.

A jak jsem se ke knihám zase vrátila?

Nebylo to kupodivu nic složitého ani zdlouhavého. Možná to byla tak trochu souhra náhod, nebo to tak prostě mělo být. Stalo se to až v letech, kdy jsem opustila školní lavice. Tenkrát jsem prahla po čemkoliv, co mi připomínalo lásku. Byla jsem prostě láskou posedlá. A když o tom tak přemýšlím, tak jsem na tom asi jako většina ženské populace pořád stejně:-).

Právě v této době jsem si začala půjčovat knihy od tety. Měla jich doma vždycky hodně. Její knihami zaplněný byt tak pro mě brzy představoval to samé, jako ona knihovna z dětství. Musím říct, že všechny její knihy byly úžasné. A to mělo za následek, že se moje láska ke čtení postupně obnovovala. Zanedlouho jsem opět každý volný večer proležela v knihách. Můj dobře známý svět fantazie se mi začal znovu otevírat.

A co se stalo pak?

Pak přišlo to, co jsem si nikdy ani náhodou představit nedokázala. Začala jsem v sobě objevovat svoji zcela novou touhu. Touhu napsat svoji vlastní knihu. Z počátku mi to připadalo jako totální nesmysl. Mnohokrát jsem se tomu uvnitř sebe smála, ale nakonec jsem to stejně udělala.

V životě se má přece zkusit všechno, tak proč ne i napsat svoji vlastní knihu:-).

Dnes díky své odvaze dělám, co mě baví. Cítím se šťastná. A právě teta na tom má zajisté svůj velký podíl. Jsem jí opravdu moc vděčná, protože nebýt jí, moje láska ke knihám by se obnovila asi jen velmi ztěžka. Třeba by nic z toho, čím teď žiju, prostě neexistovalo. Možná bych místo psaní, snění a fantazírování chodila někam do práce, kde by mě to vůbec nebavilo. Jednoznačně bych byla úplně jiný člověk.