Léto je pryč
Někteří z vás si možná všimli, že jsem se na několik měsíců odstřihla od online světa. Mnozí mi psali a ptali se, co se mnou je? Kam jsem se ztratila? Bát se o mě ale určitě nemusíte:-). Jen se mi tak nějak nechtělo účastnit se toho blázince, co na sociálních sítích panoval a vlastně ještě pořád panuje. Odmítám se toho účastnit. Jsem člověk, který si cenní svobody. A když mi chce někdo přistříhnout křidélka, hledám jiný prostor. Prostor, v němž se mi žije dobře. Kde můžu dělat vše, co se mi zrovna chce. A někdy to chce prostě změnu:-).
Předešlá léta jsem trávila převážně u moře a na koupališti. To, že jsem naprostý vodomil, jsem zmiňovala už mnohokrát, takže nic nového. Voda je a vždycky bude můj oblíbený přírodní živel.
Jenže letos se stalo něco, co se mi už hodně roků nepřihodilo. Sem tam jsme sice na koupaliště zašli, ale neměla jsem vůbec žádnou potřebu jet do zahraničí, dokonce ani k moři. Zpočátku to bylo kvůli různým omezením, ale pak mě to zcela přestalo zajímat.
A proč?
Světe div se, ale začalo mě naplňovat něco úplně jiného. Tím samozřejmě netvrdím, že už se k moři nikdy nevrátím. To určitě vrátím:-). Mluvím jen o svých pocitech tohoto zvláštního léta.
A co jsem tedy dělala?
Celé to začlo už na přelomu dubna a května u kamarádky na chalupě. Stačilo pár hodin a já viděla své potřeby ještě střízlivěji než dřív. Přičichla jsem si k esenci života, kterou jsem dlouho opravdově nepocítila. Jednoduchost. Kouzlo žití ze dne na den. Vše potřebné jsme měli na dosah. A nejlepší na tom bylo, že telefony tam byly naprosto k ničemu:-). Naše pubertální děti zpočátku brblaly, ale zvykly si. A já si připadala jako v pohádce. Zalíbilo se mi to natolik, že většina následujících týdnů se nesla právě v tomto duchu.
Že by návrat do dětství?
Tak třeba Svatojánská noc. Toulali jsme se v přírodě a hledali světlušky. Bylo to docela napínavé. Po cestě se mi navíc podařilo vyválet se v blátě. Byla jsem krasavice k nepoznání, ale stálo to za to. Pár svítících zadečků jsme nakonec přece jen spatřili:-).
Chodili jsme taky na houby a na jahody. Byla jsem i na borůvkách, které jsem naposledy sbírala asi tak ve druhé třídě na táboře. Měla jsem stejně fialovou pusu jako tenkrát. Samozřejmě jsem víc snědla, než natrhala do košíku, nicméně na knedlíky i na koláč bylo dostatek. Dokonce jsem sama poprvé v životě dělala marmeládu:-)…
V hlavě mi taky utkvěl den zase z jiné chaloupky. Tam jsme si jen tak s kamarádkou prostřely deku na trávě a dívaly se, jak skrze listy prosvítají zlatavé sluneční paprsky. Během toho jsem si hrála se třemi koťátky. Kolem nás se bezstarostně batolilo malé dítko, v očích se mu zrcadlila touha poznat celý svět. Zajímavá podívaná, to vám teda řeknu:-). Také jsme upletly nádherný rozkvetlý věneček, poté pár květu skončilo i v mém copu. Kamarádka je prostě tvůrčí bytůstka. Byl čas i na zpívání. Děti přece rády usínají při ukolébavkách. Skoro jsem u ní taky usnula. Ležet v trávě bylo tááák příjemné a uklidňující...
A to mi připomíná další jedinečný zážitek. Už jste někdy viděli dudka?
Přesně takové štěstí nás se synem potkalo. Jemu to teda asi zas tak okouzlující nepřipadlo, ale já z toho byla dočista paf:-). Ještě nikdy jsem ho ani koutkem oka nezahlédla. A jak to s ním tedy bylo? Jednoduše přistál na našem muchovníku. Roste nám přímo přede dveřmi do obýváku. Má hodně vysokých větví, takže ho všichni ptáci milují. Výhled na dudka byl naprosto dokonalý. Jenže tato podívaná trvala sotva pár vteřin. Hejno vrabčáků se rozhodlo urputně hájit své teritorium. S velkým křikem se snažili neznámého vetřelce vyhnat. Zdálo se, že jim vyhoví a odletí, ale pak si to rozmyslel a pouze přeletěl na vedlejší jabloň. Jenže tam narazil znovu. To byl totiž zase strom, kde vládl kos. I jemu se oranžově zářící návštěvník nelíbil. Přidal se k vrabčákům a rozzlobil se stejně jako oni. Nastala chvíle napětí. Potom dudek vyhodnotil situaci jako beznadějnou, roztáhl křídla a raději pokračoval zase o kus dál. Se smíchem se naše pozornost přenesla na ježka, křik ho asi také vyhnal z ukrytu. Začal zvědavě šmejdit všude kolem. Je to náš malý neposeda. Pořád někde něco hledá. Neměli by ježci ve dne spát? No u nás na zahradě takové pravidlo asi neplatí. Každý si tu dělá, co se mu zachce…
Co tu máme dál?
I v lese nás potkala zajímavá podívaná. Ten den jsme obešli kus světa. Nebylo proto divu, že naše nohy potřebovaly malou přestávku. Napadlo nás vylézt na posed a tam si trochu odpočinout. Proč bychom někam spěchali? Kochali jsme se výhledem a povídali si. Brzy nás však vyrušily podivné zvuky z houští. Ztichli jsme a čekali, co se bude dít dál. Možná už vám to došlo. Pod námi se objevila poměrně velká rodinka divočáků:-). Nahoře jsme byli v bezpečí, takže pohoda. O nějakém strachu jsme vlastně ani moc nepřemýšleli. Takovou podívanou přece jen tak neuvidíme. Selátka byla roztomilá. Čumáčky se nenuceně postrkovala a sem tam se snažila něco vyšťourat ze země. Trvalo skoro půl hodiny, než jsme zase mohli slézt dolů:-)…
A takové jednoduché radosti se na nás hrnuly poměrně často. Hodně to bylo o přírodě, koupali jsme se v lomech a rybnících, jezdili na jednu chaloupku za druhou, až mě nečekaně zaujala i chaloupka rodičů, kam jsem nikdy moc často nejezdila.
Jenže jak už to bývá, najednou bylo všechno jinak. Probudila se ve mně touha tvořit nový prostor. Začalo zvelebování:-). Potřebovala jsem si to tam trochu více zútulnit a taky zharmonizovat. Mám ráda bujná místa plná života. Jednoduše to chtělo více kytek a keřů. Když jsem taťkovi poprvé nadšeně líčila, jak ovocnou zahradu propojit s okrasnou, určitě si myslel, že jsem se dočista zbláznila. Raději se věnoval svému vlastnímu dílu, stavění pergoly. Já dostala volnou ruku, na zahradě jsem si mohla dělat, co se mi zachtělo. Mamka pomáhala, jak se dalo. I ji menší změny nadchly. Nicméně mi častokrát opakovala, že makáme jako nějaké nevolnice. Já se jen smála a chlácholila ji, že přece děláme svět hezčí:-). Tuto větu mám mimochodem moc ráda, práci pak člověk ani nevnímá jako nějakou dřinu, ale spíše jako radost. Vyzkoušejte a uvidíte:-).
Poslední teplé dny jsem strávila přece jen trošičku jinak. Nastal čas vyjet si někam dál. Všemožné chaloupky jsem vyměnila za vznešené lázeňské domy západních Čech. Samozřejmě to nebylo jen o lázních, hradech a zámcích, i tam jsem poznala úchvatnou část naší přírody. Louky plné kraviček, koní i srnek. Bujný Slavkovský les mě očaroval stejně tak jako všechny ty tajuplné a romantické příběhy postav, které v tomto kraji dříve žily, či ho jen tak navštěvovaly. A to mě někteří dobrodinci od této cesty zrazovali. Tam přece nemůžeš jet, jsou tam velká ohniska nákazy! Ale stejně jako vždycky jsem měla svoji hlavu…
V této souvislosti mě napadá oblíbená věta mé dobré kamarádky.
Svobodu ti nemůže nikdo vzít, jen ji můžeš sama někomu odevzdat.
To stojí k zamyšlení, co říkáte?
Toto léto bylo prostě o rodině, kamarádech, lásce a poklidných zážitcích. Svěží volnost nás pořád hřála u srdce. S každým nádechem jsme si připadali živější. Teď už je sice teplé období plné hojnosti pryč, ale nevadí. Podzim nám toho může přece také dost nabídnout. Čas svíček a teplých barev přírody je před námi, tak si ho parádně užijte a nenechte si ho ničím zkazit…
Zpět na blog
