Matky a rody v nás

Zase to zavání toulkami do minulých životů, že ano? Jo, vím o tom:-). Minulé životy mě jednoduše fascinují. Je v nich tolik poučení, že se jim jen těžko můžu vyhnout. Navíc člověk, který na sobě pracuje a hledá souvislosti, nemůže toto téma ignorovat do nekonečna.

Už vás někdy napadla otázka, proč tolik lidí bojuje se svou matkou?

Pořád dokola jí musíme něco dokazovat, nebo svými skutky přímo žadoníme po její pozornosti. A ona pořád nic. Vůbec to nechápe:-)!!!

Někdy je to těžký, ale nic není beznadějný:-))).

Mimochodem já jsem kdysi patřila do té druhé skupiny. Někdy jsem si připadala jako vzduch. Nebo jako někdo, kdo do naší rodiny vůbec nepatří. Prostě takový Mimoň. Bojovala jsem o pozornost celý svůj život. Největší soupeř byla moje sestra:-).

Zní to hrozně, já vím…ale myslím, že mnozí z vás to znají velmi dobře. I když své sourozence ve skutečnosti milujeme k sežrání:-))).

Jednoho krásného dne se naše vztahy dost vyhrotily. Cítila jsem se dost ublíženě. Už jsem nemohla dál. Vzájemné nepochopení mě neuvěřitelně vysávalo. Ke zhroucení scházel opravdu jen malý kousíček.

A co mě zachránilo?

Totálně jsem se od nich odstřihla. Pustila jsem všechny své problémy. Říkala jsem si, ať si mě ten život klidně sežere zaživa.

Samozřejmě mě nesežral. Pořád jsem tady:-).

Můj milovaný život mě prostě jen hodil na cestu hledání odpovědí a souvislostí. Je to docela dobrodružství. Můžete pak najít úplně jiný úhel pohledu. Přestat žít v očekávání. Pochopíte, že nikomu není potřeba nic zazlívat. Moc dobře k tomu slouží rodinné konstelace nebo třeba regrese.

Minulost se nezmění, ale budoucnost podle mě ovlivnit jde. Přece mám svoje rodiče i sestru ráda, tak proč bych je už nikdy v životě neměla vidět?

Přišlo usmíření. Velký potlesk si zaslouží také maminka:-). Mně by to totiž trvalo ještě o něco déle. Možná si myslíte, že potom bylo všechno úplně růžové. Omyl! Byl to pouze docela slušný začátek. Pátrat v sobě jsem už vlastně nikdy nepřestala.

Teď o mnoho let později vím, že za vším stojí převážně komunikace. Byla jsem hodně vtažená do sebe. Nikdo nevěděl jaké hodnoty jsou pro mě důležité. Co mi dělá radost, nebo co mi přináší smutek. Dnes se s rodinou snažím mluvit o všem, co prožívám. Zase jim důvěřuji. Svěřuji se jim se svými zážitky, i když cítím, že co se týká zkušeností s mým podvědomím, tak se na ně dívají dost skepticky. Vlastně je to jedno.

Hlavní je, že se naše vztahy zlepšují. A to mi nedávno potvrdil i můj syn. Sám od sebe se mi svěřil, že mu babička s dědou teď připadají mnohem lepší než dřív. Čím to je? ptal se mě. Musela jsem se usmát. Je za tím tolik práce. Všechno, čím jsem si prošla a na čem jsem dlouhé roky pracovala, konečně přinášelo své ovoce:-).

Syn je samozřejmě důležitou součástí celého tohoto procesu. Mnohokrát jsem byla hnaná větou: Jak žiju, tak bude žít i můj syn. Chtěla jsem, abychom spolu uměli vždycky mluvit a abychom se nikdy nebáli sdílet pocity, které uvnitř sebe nosíme. Přála jsem si, abychom si uměli říct o cokoliv, čeho se nám nedostává a ještě mnohem víc…děti se přece učí příkladem.

A tak teď možná i díky tomu spolu všichni konečně mluvíme a navzájem se chápeme. Je to pro mě velice důležité.

A co mi před krátkým časem napověděly moje rody, ze kterých jsem vzešla?

Nenechej se tlačit tam, kam nechceš.
Neměň se, abys potěšila někoho jiného.
Je v pořádku chránit sama sebe i své dítě.

Minulost prostě a jednoduše vytváří přítomnost i budoucnost. Proto si myslím, že je velmi poučné pátrat v našich rodech a učit se ze zkušeností, které už si třeba ani nikdo z žijících příbuzných nepamatuje. Ať chceme, nebo nechceme, stejně to máme všechno v sobě. Vždyť většina z nás vůbec netuší, jaké příběhy se za chováním rodičů skrývají. Tak jak je můžeme soudit? Navíc věřím, že všichni všechno děláme tak, jak nejlépe umíme.