Moje krásné dětství
Je ráno, docela dost brzy. Spát se mi už nechce. Slyším, jak venku prší. Dnešek bude prostě takový ten den, kdy si uvaříte čaj, zachumláte se pod deku, vezmete si knížku a ponoříte se do děje, který tam na vás čeká. Takže, i když nesvítí sluníčko, má dušička se zase raduje:-).
Hned po snídani se dávám do čtení. Hltám řádek po řádku. Děj mě přivádí na vzpomínky z dětství. Jsou stále živější. A pak mě to najednou napadne. Musím o tom napsat, vždyť to vám umožní mě zase o kousek líp poznat:-).
Byla jsem šíleně hodná holčička:-). Myslím, že rodiče se mnou neměli téměř žádné starosti:-). Učila jsem se výborně. Bez odmlouvání jsem si plnila své povinnosti, někdy i za svoji sestru, protože ta to vůbec nedávala. Mně to nevadilo. Měla jsem prostě kolem sebe ráda pořádek. A mamka měla radost:-).
I v dětství mě obklopovalo docela dost přátel. Měla jsem to štěstí, že všichni u nás doma byli vítaní. A tak jsme poměrně často řádili na naší zahradě. Taťka z toho někdy dost značně šílel. Občas za námi totiž zůstala pěkná spoušť:-). Pošlapané záhonky, pořádné blatíčko po vodních bitvách s hadicí, ulámané větvičky na stromech, v každém koutku zahrady nějaký domeček, který jsme si zdobili vším možným, co nám přišlo do cesty, a kdo ví, co ještě dalšího. Vlastně nám nic z toho nikdy nikdo nezakázal. Nebo možná jo, ale já si to rozhodně nepamatuju:-).
Nicméně všechny dny jsme u nás samozřejmě netrávili. Lítali jsme taky po ulici, chodili do parku, hráli s klukama fotbal, vybišu i na Rychlý šípy:-). Lezli jsme taky po stromech, jezdili na kole a hráli na schovávanou. Bylo nás prostě všude plno. Moc ráda na to vzpomínám. Měli jsme bezstarostné dětství. Žili jsme jen přítomností. Vůbec nic nám nescházelo. Jednoduše jsme měli jeden druhého a spoustu času na zábavu…
Tak to bylo po celou dobu, kdy jsem chodila na základku. Nádhera:-).
Pak přišla změna. Nastalo takový to nepříliš oblíbené období puberty. Hodná holčička začala zlobit:-). Střední škola mě vůbec nebavila. Už od začátku jsem věděla, že tam nepatřím. Z hodně dobře učící se holky na základce, se najednou stala ta, co se učila jen výjimečně. Vlastně jen když to bylo nevyhnutelné. Nikdo mi nerozuměl. Nevěděla jsem, jak z toho ven. A tak se stalo, že jsem začala chodit za školu. Hodně času jsem trávila buďto venku nebo v krytém bazénu. Ono se nebylo čemu divit, protože už od mala jsem naprostý vodomil. Voda mi vždycky rozuměla, a tak jsem ji vyhledávala kdykoliv, to bylo možné. Svůj tajný život jsem milovala:-). Moji drazí rodičové o něm neměli ani ponětí.
Jednoho dne jsem přišla ze školy domů. Byla jsem v naprosté pohodě. Šťastná. Měla jsem za sebou další krásný den někde venku s kamarády. Byla jsem ráda, že jsem se zase dokázala vyhnout dlouhému a hlavně nudnému životu ve školní lavici. Jenže můj milý tatínek mě přivítal fackou mezi dveřmi. Ihned mi došlo, že mé tajemství už tajemstvím není. Volali mu ze školy:-(. S tím záškoláctvím jsem to asi kapánek přehnala. Musela jsem vše napravit. Od té doby jsem žila pod neustálým dohledem. Hrůza, když si na to vzpomenu, ale nějakým zázrakem jsem to dokázala přežít. Jenže mě to zlomilo. Stala se ze mně hodná a bezproblémová holka, která žila život druhých a ne ten svůj:-(.
Smutný, že?
O následujících prázdninách nastal další zlom. Potkala jsem svoji životní lásku:-). Najednou mi nevadilo být hodná holka, protože on byl zase hodnej kluk. Bylo nám spolu krásně. Život v jeho společnosti mě opět začal bavit. Byl jiný, ale byl fajn. Byl to přesně takový typ kluka, jakého pro mě moji rodičové chtěli. Všechny problémy zmizely. Uplynul další rok. Přišla maturita. Maturita z učiva, který mě od začátku šíleně nudilo. Zvládla jsem to:-). Moje milá maminka však tvrdí, že kdyby mi do života nepřišel právě on, má velká životní láska, a nezkrotil ve mně tu neposednou rebelku, tak bych tu školu asi nikdy nedokončila. Možná je to pravda, možná ne, to nevím. Ale myslím, že teď už je to naštěstí úplně jedno:-).
Až o mnoho let později mi došlo, že tahle ta má šílená životní láska neměla v mém životě úkol mě předělat na hodnou a bezproblémovou holku. Její úkol byl úplně jiný. Měla mě přijít zlomit. A to takovým způsobem, abych se naplno probrala a uvědomila si, kdo vlastně doopravdy jsem. Přišla mi do života udělit lekci. Lekci o tom, že lásku mám hledat jen a jen v sobě. A hlavně nedělat nic podle ostatních:-).
No není to v životě úžasně zařízené? Prostě jsem si o to koledovala:-). Kdybych tenkrát poslouchala své srdce a řídila se jeho radami a nezůstávala na škole, která mi nic neříkala, nemusela bych si později prožít tolik bolesti. Jenže tenkrát jsem nic takového nevěděla. Své srdce jsem ignorovala. Štěstí však je, že nic takového už nedělám:-)...
Zpět na blog
