Nadešel čas rozpomínání

Na začátek tohoto léta jsem si nadělila krásnou poznávací dovolenou. Tak nějak se stalo, že má duše volala po severních končinách našeho evropského kontinentu. Minulý rok to bylo Irsko, láska na první pohled. Snad kvůli všudypřítomné zelené barvě, kterou mám tak moc ráda. Ale bylo to i něco víc. Něco tajemného, pocházejícího od našich keltských předků, kteří měli ve velké úctě přírodu a bohy s ní spojené. Určitě se tam ještě vrátím. Cítím, že Irsko mi má ještě hodně co předat.

No a letos jsem se vydala do končin Skotska, nádherného ostrova Skye a hlavně na přilehlé, magii opředené Orkneje, které mě volaly už také velmi dlouho. Víte, já mám opravdu hodně moc blízko k neolitickým památkám. Mám pocit, že v těch všech mohutných kamenech, které se na první pohled pro mnohé nezdají ničím výjimečným, v sobě ukrývají tajemství. Tajemství, které nese esenci moudrosti našich pradávných předků.

Orkneje jsou poseté kamennými kruhy všech možných velikostí. Najdete zde i zachovalou neolitickou vesničku, kde se dá vidět, jak lidé dříve žili. Ostrovy jsou téměř celé porostlé pouze trávou a vřesem, kde se samozřejmě pasou ovečky. Vítr je zde opravdu silný. Vlasy mi divoce plápolaly ve větru a v mých očích plápolaly plamínky radosti. Radosti, že jsem si tuto cestu dopřála. Cítila jsem se jako doma.

Je možné, že jsem tu už někdy dříve byla?

Když jsem kamarádovi posílala fotky, protože mu bylo líto, že se tam také nevydal, napsal mi: ,,Jééé, to jsou ale krásné depresivní fotky:-).” Nemyslel to vůbec zle, jen v porovnání s ostatními fotkami, co mu přátelé posílali z rozpáleného jihu, to tak snad na první pohled působit mohlo.

Ale skutečnost byla jiná. Já se cítila plná volnosti a radosti. Neexistovalo tu žádné omezení. Mohla jsem volně dýchat, a přitom nasávat zdejší, mně ohromně blízkou energii. Dotýkala jsem se hodiny a hodiny přes pět tisíc let starých kamenných památek, seděla v trávě mezi nimi, koukala na vše kolem a nechávala se pohltit tamním nepopsatelným kouzlem. Bylo mi opravdu moc krásně.

Jednou mi dokonce od jednoho z menhirů přišla zpráva, jak moc je důležité, abych si zachovala laskavost, kterou v sobě nosím. Nabádal mě k větší otevřenosti, abych dokázala přijmout to, co mi do života brzy přijde.

Ještě nevím, co to přesně bude, i když nějaké tušení mám. Mám v sobě také velkou úctu a pokoru k takto získaným zprávám. Vlastně vám to tady píšu proto, že si myslím, že je to zpráva pro nás všechny, co víme, že svět je o něčem jiném, než o tom, co se běžně tvrdí. Vím, že i pro mnohé ostatní lidičky přišel čas, kdy se rozpomeneme, kdo opravdu jsme a odkud jsme sem přišli. Jen bychom se měli obrnit trpělivostí. Vše, co se děje, je součástí nevyhnutelného vývoje. Není vhodné nic posuzovat jednotlivě. Je třeba se na náš život, na naši životní cestu dívat jako na celek. Jedině tak můžeme dojít k pochopení, co se to vlastně děje…