Nic neodmítej
Hodně brzy z rána jsem snídala na zahradě, poslouchala zpívání ptáků a s úsměvem na tváři sledovala, jak nám kosi uličnicky ozobávají muchovník. Ty malé červené bobulky jsou velice lahodné a sladké. Vlastně se jim nedivím, že na ně mají takovou chuť. Náš keř, nebo možná už spíš keřostrom, je velký tak akorát, abychom se mohli s kosákama podělit. Máme to rozdělené. My trháme spodní patro a oni ozobávají vršek, kam stejně nikdo z obyvatel našeho domu nedosáhne.
Za takto obyčejně strávené ráno prožívám pokaždé obrovskou vděčnost. Je to jedna z nejcennějších skutečností, které ve svém životě prožívám.
Proč?
Asi proto, že vím, jak blahodárný účinek to na můj život má. Mé dny se pak odehrávají v lehkosti a tu pak můžu předávat dál. Posezení v přírodě či na zahradě nám mohou dát mnoho příležitostí k rozpomínání si na to, co je pro nás opravdu důležité, či můžeme dojít k různým uvědoměním, které nám uprostřed pracovního shonu unikají.
Během mého života už jsem měla hodně příležitostí pochopit, že vše je o úhlu pohledu. Že tu samou věc či prožitek mohou vidět dva různí lidé úplně jinak. Někoho mohou například brzo dovádějící ptáci na stromě obtěžovat svým hlukem, a někdo se za prožívání takovéhle pohody může dokonce stydět.
Nevěříte?
Zrovna o něčem takovém jsem mluvila s mojí poslední klientkou, která v očích ostatních má až příliš dokonalý a snadný život. Většina lidí o něčem takovém jen tiše sní, ale ona se za to stydí a před světem se usilovně schovává. Z něčeho takového má pak úzkosti a neví, co si sama se sebou počít.
Někdo by si mohl říct: Ta má přece všechno, tu nemá co trápit. Ale na takovém případě se můžeme naučit vidět věci jinak, než se na první pohled zdá. Snad tato osoba něco podobného zažívá přes závist lidí z jejího okolí, snad tím, že ve svém nitru cítí vinu, že si takhle může žít kvůli tomu, že její předci usilovně dřeli a vydělali hodně peněz, ze kterých si ona teď může spokojeně žít. Tady vidíme, že opravdu každý má nějaké problémy a je důležité, abychom se o nich naučili mluvit a pokusili se přijít na jejich řešení.
A k čemu jsme se s touto ženou dostaly?
Úplné podrobnosti tohoto příběhu tu rozvádět nechci. Nicméně bychom mohli obecně říci asi něco takového: Nic neodmítejme. Místo toho bychom se měli snažit pochopit, že když naší duši odmítáme něco dopřát a prožít, zažívá stagnaci. Pokud nám připadá život těžký či nespravedlivý, mohli bychom se zkusit naučit změnit frekvenci svého prožívání. Než abychom třeba na něco nadávali, je dobré podívat se, co dobrého nám situace nabízí. Je totiž dost pravděpodobné, že právě ve změně úhlu pohledu nalezneme možnosti, které nám až dosud unikaly…
Zpět na blog