Plamen duše

Něco ve mně hoří. Nevím, co to je? Ale jedno vím jistě, je to stále silnější…

Ráda chodím do lesa na procházky. To pro vás asi není nic nového, jenže čím dál častěji se potuluji úplně sama. Poslouchám, jak zpívají ptáčci. Dívám se, co kde kvete. Sem tam nasbírám i nějaké bylinky, v zimě se budou určitě hodit:-). Uchvacuje mě zelená barva listů i trávy, někdy taky modré nebe nad hlavou. Nabíjím se hřejivě krásnou energií. Cítím ji všude kolem sebe. Usmívám se. Po pár krůčcích se má hlava docela snadno čistí od myšlenek, které tam nepatří.

A pak?

Pak se stává zázrak. Přicházejí odpovědi na otázky, s nimiž potřebuji pomoct.

Sešla jsem z cesty. Z cesty, na kterou mě moje srdce už dlouho volá zpátky. Neposlouchala jsem. Byla jsem zaměstnaná skutečnostmi, které nebyly vůbec důležité. Teď už je zase vše v pořádku. Našla jsem odvahu pustit ze života vše, co jsem už nepotřebovala.

Pravdou je, že mi k tomu pomohlo pár událostí posledních týdnů, ale také i kniha, kterou jsem nedávno dočetla. Plamen duše (Barbara Woodová). Příběh ze starověkých měst, kde ještě vládli králové a královny. Kde se sice vraždilo a spřádaly různé intriky kvůli moci, ale kde se taky zachraňovalo s čistým úmyslem někomu nezištně pomoci. Kde lidé naslouchali přírodě a svým bohům.

Příběh je o dívce jménem Selené. Je léčitelka. Má v sobě velkou moc. Plamen duše ji vede cestou, jenž zpočátku vůbec nerozumí. Dokonce ji odvádí pryč od své velké lásky. Zpočátku se zlobí a je smutná, ale jednoho dne vše pochopí. Musí nasbírat dovednosti. Dovednosti, které ji přivedou ke splnění jejího snu, vlastně i zpět k její velké lásce. Všechno je, jak má být.

A tak to je:-). Naše duše nás táhne někam, kam máme jít. Nerozumíme tomu, ale když ji posloucháme, cítíme se být naplněni. Víme, že je to naše radost. Zároveň tu radost šíříme dál a dál.

Možná ten svůj plamínek vnímáte jen lehce, jako jemné pošťuchování, ale věřte, že ho v sobě nosíme úplně každý…