Pokračování mé cesty

Asi jste zvědaví, komu jsem si o tu pomoc řekla. Znám hodně lidí, opravdu hodně skvělých a obětavých lidí, kteří mi moc rádi se vším možným pomůžou. Jenže grafika mám ve svém okolí jen jednoho. Mého manžela. Toho manžela, který mě kdysi opustil, ale který by mě naštěstí nikdy neopustil ve chvílích, kdy potřebuji s něčím pomoct. Nicméně stejně to pro mě bylo asi to nejtěžší, co mě na mé cestě za snem potkalo.

Naše milostné životy se rozdělily už dávno. Každý teď máme svůj život, který je ale samozřejmě propojený naším synem. Minulost neřešíme. Snažíme se spolu vycházet dobře. A daří se nám to. Náš syn je toho důkazem. Často si děláme srandu, že se uměl vážně dobře narodit. Je totiž hýčkaný a podporovaný ze všech stran. Vyrůstá v lásce. Jeho rozzářená očička jsou prostě k nepřehlédnutí:-).

Pravdou však je, že se má komunikace s otcem mého dítěte zaměřovala jen na syna, domov a společné aktivity. Až do této doby jsem si moje sny a touhy pečlivě střežila uvnitř sebe. Asi ze strachu, že by mi mohl znovu ublížit. Možná mě i strašila představa, že by se mi vysmál.

Nic takového samozřejmě neudělal. Jako už několikrát před tím mi došlo, že strach je jen pocit, který se má překonávat. Hned, jak jsem si dokázala o pomoc říct, slíbil, že mi pomůže:-).

Ale ani naše spolupráce zrovna jednoduchá nebyla:-). On je totiž opravdu hodně vytížený člověk. Věci, které jsem chtěla, dost dlouho odsouval. Jednoduše na to neměl čas. Platící zákazníci měli vždycky přednost. To je pochopitelné. A když už jsme se do toho chtěli konečně naplno pustit, přišla nová překážka. Smrt v rodině. Přímo pod rukama nám umřel jeho otec.

Najednou bylo potřeba řešit úplně něco jiného. Nikdo z nás něměl na sny ani pomyšlení. Na povrch vyplouvaly pořád nové a nové problémy. Vypadalo to, že to snad nikdy neskončí. Tenkrát jsem si začínala myslet, že moje webovky snad ani nikdy existovat nebudou.

Tento kus cesty mě naučil trpělivosti. Navíc mě napadl název mé první knihy Všechno má svůj čas, do té doby se jmenovala úplně jinak. Není žádné tajemství, že jsem šílená optimistka. Ve své vnitřní přesvědčení jsem proto věřila dál. Chtěla jsem psát, psát a zase psát. A tak jsem sama sebe přesvědčila, že to tak prostě má být. Že to má svůj důvod.

Jak to pokračovalo, se dozvíte zase příště:-).