Velkej obývák

Když jsem včera večer odcházela ven, myslela jsem si, že to bude jen na pár hodin. Šla jsem na večeři s kamarádem. Ale život je samé překvapení. A to se mi na něm vážně líbí. Častokrát vám přihraje do cesty něco, co by vás ani ve snu nenapadlo.

S tímto mým kamarádem se vždycky dobře bavím. Jak by řekla jedna naše společná známá, máme stejnou krevní skupinu. Čas s ním jednoduše přestávám vnímat. A ničemu to nevadí. Celé kouzlo našeho každého setkání tkví v tom, že si užíváme naše společné teď. Nic jiného nás nezajímá.

Restauraci, ve které jsme se sešli, zavřeli o půlnoci. Nicméně domů se nám nechtělo. Chtěli jsme si naše teď ještě o něco málo protáhnout:-).

Proč přerušovat něco, co se nám líbí?

Zkusíme štěstí jinde, rozhodli jsme společně a vydali se do ulic. Nad ničím jsme nepřemýšleli. Náš hovor pokračoval. My šli a šli. Najednou jsme si uvědomili, že k tomu, abychom si mohli povídat, přece žádnou restauraci nepotřebujeme. Svět je jeden velkej obývák. Je jen na nás, kde se uvelebíme. Bylo teplo. Navíc ani jednoho z nás nic nikam netlačilo.

Je fajn, když si člověk uvědomí, že může dělat cokoliv, co se mu zlíbí.

Proč pořád něco plánovat?

Proč se pořád někam honit?

A tak se z obyčejného večera stal večer neobyčejný. Vlastně neobyčejná noc a následně i ráno.

Ó jak já svůj život miluju!

Asi by vás zajímalo, kde jsme skončili. Někdo by si mohl myslet, že třeba někde v posteli. Noc přece bývá opředená romantikou a touhou, tak proč si něco takového nedopřát. Kamarád taky rád, mohl by říct zase někdo další. Ale ne ne, nic takového se mezi námi tuto noc nestalo:-).

Naše kroky nás nečekaně zavedly k řece. K řece, kterou znám velmi dobře. Hodně často kolem ní jezdím na kole. Znám tady v okolí každičký kousíček. A to se muselo využít. Kdo ví, kdy se sem uprostřed noci dostanu?

Spontánnost miluju. S ní se zažívají ty nejlepší možné okamžiky.

Oba nás obklopovala příjemně uvolněná atmosféra. Vzala jsem svého kamaráda za ruku a vedla ho dál cestou, kterou nikdy dříve nešel. Důvěřoval mi, ale pořád dokola se vyptával, kam jdeme.

Počkej a uvidíš! smála jsem se. Měla jsem radost, že to můžu udělat napínavější.

Na obloze svítil malý srpek měsíce. Všude kolem vládlo ticho. Nebylo slyšet nic, jen tiše zurčící voda. Všechno v okolí spalo, ale my ne. My se toulali nocí jako nenasytní milenci, kteří jsme však nebyli. Byly to jedinečné chvilky. Vděčnost mnou proplouvala od shora až dolů a pak zase zpátky:-).

Došli jsme k brodu, pomaličku se přesunuli na druhou stranu. Mé oblíbené místo bylo na dosah. Obyčejná lavička u splavu. Kamarád se rozesmál. To jsi celá ty! Z obyčejných věcí, uděláš věci neobyčejné! Brala jsem to jako kompliment. Navíc mi později několikrát přiznal, jak moc se mu tam líbí.

Seděli jsme bok po boku. Náš rozhovor nebral konce. Probrali jsme úplně všechno, až jsem si zčistajasna vzpomněla na knihu, kterou jsem před pár dny četla.

Možná to byla náhoda, nebo možná to tak mělo být:-). I v této knize se psalo o lavičce. O jedné obyčejné lavičce v jednom neobyčejném městě. V Římě. Ve Vatikánu. O Katy už jsem vám psala. Ta holka si mě získala už podruhé. Kéž by bylo takových spisovatelů víc. Tentokrát se ke mně přitoulala s knihou ROMA MI AMOR. Zase ta Itálie:-).

Jak název napovídá, je to kniha o toulkách po Římě. Najdete v ní zmínky o různých vyhlídkách, o řece, o mostech, o sochách, o kouzelných náměstíčkách, o opuštěných uličkách, studánkách, fontánách a schodech, na nichž se skvěle odpočívá a pozoruje okolní dění. Ale samozřejmě i o kávě, vínu a italských lidech, od kterých by se mohl celý svět učit, jak zpomalit, nic neřešit a jen si užívat sladký život:-). Je to takový průvodce pro nás snílky a klidné dušičky, co chtějí zažít cestování trošičku jinak než způsobem rychle něco navštívit, vyfotit a rozjet se zase o kus dál. Dozvíte se, že Řím nedýchá jen úžasnou historií a oslnivou krásou, on dýchá i díky úžasu lidí, kteří jsou jeho hrdými občany, jeho dětmi, jeho milenci. Dýchá spolu s nimi a oni spolu s ním. Je to kniha o vychutnávání každičkého teď. Přesně to mám ráda:-).

A tak se stalo, že jsem seděla s mým velkým kamarádem uprostřed noci na jedné obyčejné lavičce u řeky a povídala si s ním o Římě. O Římě, kde jsme spolu před deseti lety byli:-).

Proč ten smajlík? Protože v knize se dočtete i o šťastných desítkách, což máme s Katy společné. I já se narodila desátého a považuji toto číslo za magické.

Život si s lidmi někdy pěkně zahrává. Nikdy nevíte, kam vás zavane. Nikdy nevíte, koho tam potkáte. Vlastně ani to, co tam zažijete.

Ale teď pěkně zpátky k mému nočnímu dobrodružství:-).

Seděli jsme na té lavičce několik dlouhých hodin. Nechávali jsme se pohlcovat okolní tmavou přírodou. Tak nějak jsme s ní splynuli. Patřili jsme tam. Nedaleká vrba na nás dohlížela. My si navzájem otevírali svá srdce. Už jsme toho spolu hodně zažili. Nebyl důvod nic skrývat. Jeden druhého dokonale známe. Povídali jsme si o našich snech a přáních. Ano, i někteří pánové si umí takto povídat:-).

A jak tato zvláštní noc skončila?

Úplně obyčejně. Tím, že vyšlo slunce:-). Až tato úchvatná chvíle svítání nás konečně přivedla na myšlenku vedoucí k odchodu.

Už už jsme se zvedali z naší lavičky, když vtom nás něco zastavilo. Šustění křídel.

Naše další úžasné teď:-).

S nepřehlédnutelnou elegancí se k nám snesla volavka. Stoupla si na splav a upřeně se na nás zadívala. Tento jedinečný okamžik nás doslova připravil o řeč. Ani jeden z nás se nepohnul. Jen jsme si ten malý zázrak potěšeně vychutnávali. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec naše překvapivá společnice zase zamávala křídly a pokračovala ve své cestě dál. My udělali to samé:-).