Změna plánu

Dnešní plán byl: Zajet si s kamarádkou na výlet. Ale jak už to bývá, dělat plány se nevyplácí. Teda aspoň někdy. Kamarádka to na poslední chvíli zrušila. Nevadí. Půjdu na procházku, napadlo mě okamžitě;-)...

Hodím na sebe svetr, šátek omotám kolem krku a pádím do přírody. Překvapí mě pořádně silný vítr. Vlasy mi zběsile poletují před obličejem. Mám z toho srandu, ale takhle se daleko nedostanu. Musím je trochu zkrotit, jinak se při první blátivé kaluži rozplácnu jak žába. Už za okamžik drží pěkně jeden vlásek u druhého. Na mém rameni vesele poskakuje pořádný cop:-).

Projdu kolem červené závory a jsem v lese. Naposledy jsem tady byla před pár dny. Překvapivě dost se změnil. Po silných deštích se žlutá barva skoro vytratila. Najdu ji už jen na listech jahodníku a na kapradině, jinak má skoro všechno barvu hnědou. Zelené jsou jen občasné jehličnany, mech a kopřivy kolem cesty, kterým ranní mrazíky asi vůbec nic neříkají…vesele si bují dál.

Jdu kolem potoka směrem vzhůru. Poslouchám bublání tekoucí vody a všudypřítomný zpěv ptáků. Za chvíli je slyšet i pískání v oblacích. Káně lesní. Dokonce páreček. Několik minut mě doprovází. Hladově mi krouží nad hlavou. Snad si mě nechtějí dát k svačince:-)? Vidím je tu často, baví mě je pozorovat. Ze spodu křídel mají bělostná peříčka, od kterých se dnešní sluníčko odráží stejně jako od zrcadla.

I přes tu nádhernou podívanou se nezastavuji a jdu dál. Po pár dalších minutách mi přes cestu přebíhá srnka. Dívám se za ní, hbitě kličkuje mezi stromy, bílý ocásek se vesele třepetá na zadečku. Musím se usmát:-).

A lesní podívaná pokračuje. Přicházím k velkému vysokému pařezu, na který sýkorkám nasypu hrst zrníček. Snažím se na ně nezapomínám… nedávno jsem to viděla v jiném lese. Líbilo se mi to, a tak jsem něco podobného zavedla i u nás...vysoký pařez se najde všude. Myslím, že už nejsem zdaleka sama, kdo toto přírodní krmítko doplňuje. Udělám pár kroků stranou a barevné nezbednice jsou tady:-). Každá si ukradne pár zrníček a odletí na strom. Když je spořádají, hned jsou zase zpátky. Najednou jich tu lítá asi deset. Kde předtím byly? Opakuje se to pořád dokola, dokud není pařez prázdný. To už jsem ale dávno pryč;-).

Můj dnešní cíl je malé jezírko. Sednu si na jeho okraj. Je tu božský klid. Dívám se na hladinu. Odráží se v něm celé okolí. Vysoké stromy, rákosí, které roste převážně na druhé straně, a samozřejmě nebe a pár drobných mraků. Je to opravdu hodně hodně uklidňující.

Není moc teplo, tak se brzy vydávám zase zpátky k domovu. Jdu proti větru, nastal čas rozpustit si vlasy. Tentokrat si můžou poletovat, jak se jim zlíbí, zůstávají totiž pěkně vzadu. Výhled mám volný:-). Všímám si, že některé květiny stále kvetou, docela mě to překvapuje.

Náhle mé tiché rozjímání přerušují hlasité zvuky. Poznávám je moc dobře. Dusání kopyt. Blíží se nějaký klusající kůň. Zkouším uhodnout, jaký to dnes bude… bělouš, hnědák nebo černý divoce vyhlížející hřebec?

Ze zatáčky se vyřítí bělouš, toho tu potkávám nejčastěji. Sedí na něm blonďatá dívka, za nimi běží černý udýchaný pes. Má co dělat, aby jim stačil, ale vypadá spokojeně. Sleduji výraz koně i jeho vlající hřívu. Je to okouzlující podívaná....pozdravíme se a už jsou zase pryč. …nikoho jiného už nepotkám… dokonalá procházka všedního dne:-).

Ale tím můj odpolední příběh nekončí;-). Když už jsem nedaleko našeho domu, potkávám kamarádku z ulice. Právě se vrátila z práce. Vypadá unaveně. Je svázaná do elegantního kostýmku. Je to důležitá dáma, tak nemůže pořád běhat v legínách a svetru;-).

,,Už jsi byla zase bloudit po lesích," volá na mě rozesmátě.
,,Jasně," odpovídám a už vím, co bude následovat.
,,Můžu se stavit na pokec?"
,,Jsem ti k službám," mrknu na ni. Mám ráda její společnost. ,,Káva nebo svařák?" zeptám se, abych věděla, jak to bude dál. Káva znamená, zdržím se jen chvilku. Svařak znamená, hned tak se mě nezbavíš:-))). Já osobně mám chuť na svařák. Ten se k dnešnímu chladnému večeru hodí víc.
,,Jestli si můžu vybrat, tak to druhý!" zamrká na mě jako mrkací panenka.
,,Tak domluveno!" stvrdím její požadavek. Obě se vydáme ke svému domu.

Tam nejprve zkontroluji syna, všechno vypadá v pořádku. Už má svůj svět, plný svých vlastních zájmů i kamarádů, tak mě moc nepotřebuje. Kde jsou ty doby, kdy jsem ho měla pořád nablízku:-)))). No nic. Svařáček čeká. Docela se na něj těším. Vezmu hrnec, dám do něj vodu a hodně hodně koření. Hřebíček, skořice a badyán to je moje oblíbená trojka. Kdysi mě taťka naučil, že se musí voda vařit tak dlouho, dokud není úplně zlatá. Chvíli to trvá. Vůně koření se však rozletí po celém domě snad téměř okamžitě. Na talířek nachystám naše oblíbené perníkové sušenky. Za pár dalších minut přiliju do hrnce víno, dochutím ho citronem a pomerančem, samozřejmě osladím, zamíchám....blahodárný nápoj je připraven:-).

A zrovna zvoní kamarádka. Už vypadá jako normální uvolněná holka:-). Atmosféru společně doladíme svíčkama, které máme obě rády, sedneme si na sedačku, každá si do rukou vezmeme připravený hrníček… holčičí povídání může začít;-))).

Ale jen plkání nám tentokrát nestačilo. Byl to příjemný večer, nechtělo se nám ho ukončit, a tak jsme si pustily seriál. A hned dva, pěkně jeden díl od každého... naši dva favoriti jsou SEE a DICKINSON. Nejdřív parádní podívaná na parádního chlapa (James Momoa)… mimochodem jiná kamarádka mě o víkendu rozesmála hláškou: Ten by mohl klidně jenom číst noviny a stejně bych se na něj dívala:-))))…. no a pak jsme celý náš večerně noční dýchánek zakončily holčičí podívanou na Emily Dickinson, která nás pokaždé rozesměje a dojme zároveň…. během podzimních večerů se toho prostě dá stihnout hodně.

To je můj dnešní příběh. Vím, je trochu dlouhý. Jste spíš zvyklí na ty obrázkový, že ano? Ale to jsem prostě celá já;-)))))...