Když dochází síla

Blíží se Vánoce. Svátky veselí a hodování. Lidé se setkávají a obdarovávají. Některým ženám v mém okolí však dochází síla. Hodně mě prosí o termín na masáž. Potřebují si odpočinout. Často slyším: ,,Už nemůžu.” Možná se v tom také poznáváte.

Ano, každá z nás to někdy zažila. Tělo je unavené, hlava přeplněná a duše je někde v koutečku uvnitř nás a je úplně zticha. Síla, která nás jindy nese dál, se postupně ztrácí. Jako by se rozplynula v každodenním shonu, ve starostech, v nekonečném „musím". A my stojíme na místě, neschopné udělat další krok.

Když nám dochází síla, může nám svět najednou připadat vzdálený a nehostinný. Všechno, co jsme dříve zvládaly snadno, se zčistajasna zdá být nad naše možnosti. Lidé kolem nás si toho většinou nemají šanci povšimnout. Úsměv se totiž ještě snažíme držet na tváři za každou cenu, ale uvnitř se tiše rozpadáme.

Zní to hrozně, že ano? Ale možná je to jen proces, který potřebujeme. Právě v takovýchto chvílích se v nás totiž může rodit něco důležitého. Například nějaké uvědomění. Že nejsme stroje. Že nemusíme pořád podávat výkon. Že mít slabost vlastně žádná slabost není, je to jen a jen lidskost. A že někdy největší síla spočívá v tom, dovolit si být slabá.

Když nám dochází síla, je třeba si uvědomit, že není namístě bojovat. Většinou totiž stačí zpomalit. Zastavit se. Opřít se o někoho blízkého, nebo jen o vlastní dech. Dovolit si nic nedělat. Nechat ticho promluvit, nechat slzy téct. Protože i to je forma uzdravení.

Všichni jsme jenom lidi. I mě třeba něco podobného potkalo. Zapomněla jsem si hlídat svoje limity. Ve snaze všem vyhovět, mi moje tělo udělilo jasnou stopku formou nemoci a lekce naučit se říkat NE. A nebylo to jen na chvíli, bylo to na celý měsíc.

Návrat síly totiž poněkud trvá. Přichází po kapkách. Trávila jsem dny v teplé dece a čekala, až budu zase připravená postavit se světu. Během uzdravování ke mně přicházela různá uvědomění. Přicházela slova, která se trefovala přesně tam, kde to bolelo, ale zároveň hojilo. A najednou, ani jsem nevěděla jak, zase jsem zvedla hlavu. Udělala první krok. A pak další.

Když nám tedy dochází síla, není to konec. Je to jen volání po návratu k sobě, ke své autentičnosti. My ženy možná nejsme silné každý den. To nám dokazuje i naše cykličnost. Ale zvládáme opravdu hodně. Ano, něco se nám nepovedlo, nicméně spousta věcí zase ano. Všechny naše prožitky nás dovedly pravě sem, do tohoto okamžiku, kde jsme nyní. A to je samo o sobě důkaz, že v nás ta síla pořád je. I když ji momentálně třeba necítíme. Ona nás nezradila. Jen si vzala chvíli na odpočinek. A jak nastane ten správný čas, zase si ji můžeme vzít taky. Jen se potřebujeme naučit odpočívat. A v tento čas to platí ještě mnohonásobně víc…