Prozření

Toulám se krásnou krajinou a jen tiše pozoruji okolí. Je nádherně. V nitru však cítím jakousi bouři. Něco důležitého se tam odehrává. V každodenním shonu, mezi cíli, termíny a sny, které si stále posouvám dál, často zapomínám na to nejdůležitější. Na sebe. Na to, kým doopravdy jsem a čím vším už jsem si prošla.

Honba za dokonalostí, úspěchem nebo uznáním nás často žene vpřed, jako by štěstí bylo až za dalším rohem. Ale někdy to největší uvědomění přijde ve chvíli, kdy se konečně zastavíme.

Je to jen okamžik. Ticho mezi dvěma myšlenkami. Nádech mezi dvěma rozhodnutími. A najednou to uvidíme. Ne v budoucnosti, ale tady a teď. To, po čem jsme tak dlouho toužili, už totiž dávno máme. Možná ne přesně tak, jak jsme si to kdysi představovali, ale máme to. Lásku, bezpečí, přátele, domov, zdraví. Sílu vstát každý den z postele a jít dál, i když je to někdy hodně moc těžké.

Prozření není výkřik. Je to spíš tiché „aha", které se ozve hluboko uvnitř. Je to, jako když po dlouhé cestě zjistíme, že jsme celou dobu kráčeli v kruhu. To, co děláme je jen to, že se vracíme sami k sobě. Už nehledáme štěstí venku, protože ho začneme cítit uvnitř.

A možná právě v tom je ta skutečná síla. Udělat krok zpět, abychom mohli vidět víc. Ne proto, že bychom vzdali své sny, ale proto, že si konečně všimneme, že nějaké už jsme si přece splnili. A že to, co máme, má hodnotu. Možná větší, než jsme si kdy uvědomovali. I naše zkušenosti jsou k nezaplacení.

Prozření není konec cesty. Je to nový začátek. I já už budu kráčet jinak. S vděčností, klidem a otevřenýma očima. Není proč bojovat. Není proč vlastnit něco, co už dávno nepotřebuji. Jediné, na čem mi v této chvíli záleží je to, abych nešla sama proti sobě…